Úřad městské části Praha 6 - výtisk z oficiálního webu radnice


Infolinka
COVID-19 / KORONAVIRUS : : kompletní a průběžně aktualizované informace
Úvodní stránka ›› Akce a novinky ›› Aktuality ›› detail/podstránka

Šárecké údolí vydalo ztracenou studánku

Objevených zapomenutých přírodních pramenů v Praze díky ochranářům neustále přibývá. Přestože se bez zdravotních následků ze studánek napít nedá, obecně se podle odborníků kvalita spodní vody ve městě zlepšuje. Stačí urazit Šáreckým údolím z konečné tramvaje pět set metrů směrem ke Džbánu a nedaleko Kozákovy skály se z kamenitého zátiší vyloupne „nová“, Šestákova studánka.


náhled souboru

„Věděli jsme o ní z historických pramenů, ale našli ji až ochranáři, když na podzim vysekávali náletové dřeviny,“ uvedla Kateřina Vaculová z odboru městské zeleně.

Město eviduje již sto dvacet podobných studánek, o které se starají různé dobrovolnické organizace. „Každý rok na konci léta jdeme do starých dokumentů a vytipujeme prameny, které bychom chtěli znovu proměnit ve studánky,“ popisuje dlouhodobý projekt hydrochemik Jiří Čížek.

Podobné studánky se tak znovu objevily v Modřanské rokli a v Prokopském údolí, kde již stihly několikrát odolat vandalským útokům.

Studánka zmizela s pastevci
Příběh Šestákovy studánky podle Čížka zřejmě sahá hluboko do historie osídlení pravěkých Pražanů v Šáreckém údolí, kterým pramen sloužil jako pastevecké napajedlo. Své jméno si studánka vysloužila podle svých posledních majitelů - rodiny Šestákových. S mizícími pastvinami se studánka postupně proměnila v bahniště a zmizela pod porostem.

Sdružení Brontosaurus okolí studánky na podzim vyčistilo a obložilo ji kameny z přilehlých skal tak, aby mohla voda odtékat. Na svou definitivní podobu si však šárecký pramen ještě počká. Včera při slavnostním otevření studánky mohli totiž Pražané pomoci rozhodnout, který ze čtyř návrhů je nejvhodnější. „Pokud si návrh získá většinu příznivců, rozhodneme se pro jeho realizaci. Ta by měla být hotová v létě,“ řekla Vaculová.

Pražská spodní voda je čistší
Rozbory vzorků vody z Šestákovy studánky a jiných pražských pramenů konzumaci naprosto nedoporučují. Dlouhodobé výzkumy ministerstva životního prostředí však potvrdily, že znečištění spodních vod není tak kritické jako dříve. „Obecně můžeme říci, že spodní vody obsahují méně dusičnanů a chloridů. Ve vodě se také mnohem pomaleji množí mikroorganismy,“ přiblížil závěry výzkumů ředitel Ústavu pro životní prostředí Karel Pivnička. Zvýšená hladina řek by čistotu pramenů také ohrozit neměla.

(podle MFD, autor: E. Hamáčková)

...něco o Šárce

Genius loci - Divoká Šárka

Ačkoliv nejsem žádný senzibil, člověk obdařený nadpřirozenou citlivostí, co čte z věcí či přírody kolem sebe jako normální smrtelník z knihy, tak když jsem se poprvé ocitl v Divoké Šárce, vnímal jsem okamžitě zvláštní atmosféru. Jakýsi nebývalý soulad všude kolem. Nevěděl jsem, co to způsobilo, ale najednou jsem nikam nespěchal, zvolnil jsem krok, nasával vlhký vzduch hutností nápadně podobný ovzduší horskému a pak se posadil na nejbližší skálu, abych si srovnal myšlenky.

Vzpomínám si, že byl pokročilý podzim, nicméně nízké slunce chystající se na západě co chvíli zmizet za obzorem ještě dokázalo kameny příjemně prohřát. Pode mnou se v údolí v náznaku klikatila cesta, okolní srázy porostlé převážně listnatými nebo smíšenými lesy, na nichž se dosud před prvními mrazíky drželo listí, byly zbarveny do žlutých a červených tónů. Vznášel se nad nimi lehký opar, jak se ve slunečních paprscích srážel chladnější vzduch od neustále zastíněného koryta Šáreckého potoka. Z dálky jsem slyšel ozvěny civilizace, automobily a tramvaje jedoucí po Evropské třídě, občas se mi do zorného úhlu dostalo letadlo přistávající na letiště v Ruzyni, ale ty zvuky se zdály neskutečné, jako by je filtrovalo nějaké tlusté sklo.

REZERVACE
Byl jsem stále jednou nohou v Praze, miliónovém městě, do jehož samého středu - na Václavské náměstí - jsem se mohl dostat za třicet minut, ale připadalo mi, že příroda má takovou sílu, jakou bych hledal spíš někde v divočině Kanady nebo na severozápadě Spojených států. Skály, kaňon, srázy, louky, bystřina, to vše na ploše několika stovek hektarů - jako by si někdo usmyslel poskládat tyto prvky do dramatické a přitom harmonické sestavy - vytvářelo oku lahodící podívanou, jíž se nedalo odolat. Před očima jsem měl učiněný archetyp, pravzor dobrodružné krajiny. Přestože byla poprvé osídlena už někdy v mladší době kamenné, tedy před více než šesti tisícovkami let, a s přestávkami se do ní lidé neustále vraceli, nenesla žádné výraznější stopy po devastaci, jakými se vyznačují lokality, které si lidé oblíbili a s gustem vytěžovali pro svoje blaho. Hromadnější výstavba se Divoké Šárce naštěstí vyhnula, což zpečetil výnos z 10. listopadu 1964, kdy byla vyhlášena přírodní rezervací, první svého druhu v Praze (dnes se v ní nachází celkem čtyřiačtyřicet chráněných území). A protože jde zároveň též o archeologickou památku, je vlastně chráněna dvojnásobně. Návštěvníci si to uvědomují a chovají se k ní s náležitým ohledem - jako se chováme ke vzácným věcem, u nichž si uvědomujeme jejich výjimečnost, neopakovatelnost a vzácnost. Neznám v Praze obdobné místo a těžko bychom je zřejmě našli ve srovnatelně významné evropské metropoli.

ŠERÉ ÚDOLÍ
Divoká Šárka … Leckdo si myslí, že tohle pojmenování má podle pověsti o Ctiradovi a Šárce, ono se to ostatně vzhledem k prastarému osídlení nabízí (na štítu jednoho z několika mála zdejších stavení -někdejší Hůlově hospodě na Želivce - najdeme i namalovaný výjev z úsvitu českých dějin, původně sloužící k přilákání turistů do výčepu), ale ve skutečnosti název pochází od adjektiva „šarý“, jež se později transformovalo do soudobého tvaru „šerý“. Údolí, kde ve třicátých letech fotografoval Josef Sudek a mnohem později v něm kupříkladu režisér Zdeněk Sirový natáčel český western Kaňon samé zlato, bylo totiž odjakživa díky své hloubce jenom těžko přístupné slunečním paprskům. Přímé světlo se do něj dostávalo pouze v časovém úseku, kdy slunce kulminovalo, jinak zde panovalo - a samozřejmě pořád panuje - šero a chlad. Proč je Šárka Divoká, to je zřejmé: buližníkové skály předprvohorního stáří (800 miliónů let), jimiž nepříliš široký, zato čilý potok vykousal hluboký kaňon, se tady vypínají nad cestu probíhající dolem až do výšky osmdesáti metrů! Kdo se postaví na hřebenu masívu Dívčí skok, musí si dát pozor, aby jej závrať nestrhla dolů nebo aby náhodou neuklouzl, protože skála bývá často vlhká, v zimě pak platí obezřetnost dvojnásobná, neboť se potahuje neviditelnou ledovou polevou ...

TICHÁ SESTRA
Existuje i Tichá Šárka, jež na Divokou Šárku navazuje pod výstavní usedlostí zvanou Jenerálka, a třebaže i tady se dají najít nade vši pochybnost utěšená místa, tak zdejší údolí je nepoměrně širší, ostatně vede jím silnice do Podbaby a spodní části Lysolají, přičemž hlavně po levé straně dosti frekventované komunikace vyrostly měšťanské vily. Tady končí dvacetikilometrová cesta velmi živého potoka, během níž překonal dvousetmetrové převýšení poté, co se vlévá do Vltavy. Právě Tichou Šárkou se původně do Divoké Šárky chodilo na výlety, protože tramvaj za první republiky končila v místech bývalého dejvického hotelu International. Byla to poměrně náročná celodenní pouť, jejímž zaslouženým vrcholem se zpravidla stala návštěva některé z mnoha tehdejších restaurací, hospod a kiosků ležících příhodně na trase. V současnosti je to mnohem jednodušší, protože stačí nasednout kdekoliv ve městě do šestadvacítky, která se ubírá podstatným kusem Prahy, a pak vystoupit na konečné. Kdo má auto, tak jistě dobře ví, že vůz lze odložit na parkovišti u McDonalda a pak se vydat po cestě dolů, do soutěsky Džbán. Tady začíná opravdová Divoká Šárka.

HRADIŠTĚ NAD DŽBÁNEM
Vstupní soutěska Džbán - to je něco jako brána do tajuplného páně prstenového Mordoru, rozsáhlý otvor do jiného světa, kde panuje bezčasí, současnost a minulost se prolínají jenom pozvolna a nepříliš okatě. Za zády máte kilometr dlouhou vodní nádrž Džbán, která v zimě zamrzá a potom se promění v desítky malých kluzišť, po nichž se na bruslích prohánějí sportovci všeho věku (v létě je na Džbánu známá nudistická pláž a jinak v jakémkoliv počasí hladinu nádrže lemují zádumčiví rybáři s dlouhými pruty). Osobně mám nejraději Šárku právě v zimním období, když stromy shodí listí a dá se dobře číst podoba skal, které hlavně akáty v posledních desetiletích zarostly až běda, stejně jako profil svažitého terénu a křivky cest zařezávajících se do něj. Jakmile stojíte k soutěsce čelem, napravo se vypíná Kozákova skála, vlevo o něco nižší skála Šestákova. Nikdy si neodpustím pětiminutový výstup na skálu Kozákovu, protože na jejím relativně plochém temeni se už v osmém století, tedy v raném středověku, rozkládalo tříhektarové slovanské hradiště. Na tento ostroh, příhodně chráněný ze tří stran skalnatými srázy - přírodní ochrana byla navíc výrazně posílena umělými hradbami a valy ze dřevěných kůlů a hlíny -, navazovalo na severovýchodě rozsáhlé vnitřní (asi dvanáct a půl hektaru) a vnější (devět a půl hektaru) předhradí. Nejvyšší bod Kozákovy skály je vysoký 363 metrů a bývalé předhradí je z něj pořád dobře patrné, lze rozpoznat zvýšené náspy ohraničující někdejší hospodářské pozemky, na nichž roste v létě stepní tráva. Rozhled umožňuje skála impozantní: na západě letištní budovy, na severovýchodu mrakodrap Shiran, který musí být viditelně osvětlen, aby do něj nenarazilo letadlo, na východě silueta Pražského hradu, jehož první rozmach v desátém století snížil význam Šárky a její pozvolné zmizení v šeru dějin, dokud na ni v průběhu předminulého a minulého století neupozornili archeologové. Vzhledem k tomu, že zde nalezli řadu luxusních předmětů, domnívají se, že v časech největší slávy - do první poloviny devátého století - se na šáreckém hradišti nacházelo mocenské centrum středních Čech. Nic z toho ale nepřipomíná žádná informační cedule, na níž by si lidé mohli přečíst, po jak pozoruhodném kopci se právě procházejí.

LEGENDA VESELÍK
Nejlépe je nechat se vést potokem. Předtím, co byl zpomalen hrází, aby naplnil nádrž Džbán, se jmenuje Litovický, poté už vytéká jako Šárecký a nastupuje svou působivou cestu do údolí. Mrzne, až praští, však tak to má v zimě být. Úzká asfaltová komunikace trochu klouže, musí se našlapovat opatrně a zvysoka, ale kolega fotograf stejně co chvíli ztrácí rovnováhu; vzal si sice bytelné, ale charakterem městské boty, ačkoliv jsem jej upozorňoval, že v Šárce budou tvrdé podmínky. Ještě že nechumelí a nefouká ostrý západní vítr, který by mohl srazit stativ k zemi … Když zapomenete, že co by kamenem dohodil, je čtyřproudová silnice, můžete si myslet, že jste na horách. Na okolních pláních se prohánějí běžkaři, na udusaných cestách kondiční běžci, sem tam pošetilý jezdec na horském kole. Teď je ale ráno a v údolí jsme sami, navíc je pracovní den - nejlepší doba, jak si užít klidu, protože o víkendu se Divokou Šárkou pohybuje spousta lidí, co si chtějí užít venkova. Za soutěskou Džbán se potok na louce zklidňuje v meandrujících zákrutách -jako by je někdo vykroužil podle křivítek, tak jsou elegantní a pravidelné. Na dohled máme koupaliště U Veselíka, nyní pochopitelně odpočívající, hlídané dvojicí krásně stavěných dobrmanů. Je jedno z nejklasičtějších v Praze: dřevěné kabinky, v nichž se lze v klidu převléknout do koupacího úboru a které si můžete pronajmout na celou sezónu, je tu kiosek, hřiště na volejbal, slunění se odehrává na šťavnatých loukách. Samotné koupání umožňují dva bazény napájené Šáreckým potokem a vybetonované ve čtyřicátých letech minulého století v místech, kde předtím ležel rybníček mlynáře Aloise Veselíka, jehož rod k Divoké Šárce neodmyslitelně patří a jehož pokračovatelé koupaliště - vyznačující se i v parném létě jedinečně čistou ledovou vodou - provozují i v současnosti. Nikdy nezapomenu, že mi umožnili vykoupat se, třebaže pršelo a já byl na koupališti úplně sám. Rád na to vzpomínám. „Už jste četli smlouvu s EU? Nebo čumíte na reklamy?“ napsal kdosi na prkna zadního traktu plovárny, takže nad tímto angažovaným graffiti přemítám: na obě otázky si odpovídám, že nikoliv.

POD DÍVČÍM SKOKEM
Za chvilku už sedím v hostinci Dívčí skok, jenž se jmenuje podle skály nad ním strmící a který mě kdysi zaujal nápisem dávajícím pocestným na vědomí, že „v zimním období jsou místnosti vytopeny“. Hostinec, původně vodní mlýn, má velkou zahradu, která se na jaře a v létě zaplňuje hosty. Zvláště panují-li vedra, lidé z koupaliště v houfech míří k Dívčímu skoku, aby se posilnili. „Před deseti lety bylo tak krásné počasí, že jsem pracoval pětadvacet dní po sobě, od rána do včera, a přál jsem si, aby zapršelo,“ vzpomíná Miroslav Brychta, jenž se svou paní Helenou (neteří restituentky Marie Veselíkové) Dívčí skok obhospodařuje a od počátku devadesátých let zvelebuje. Je to rodinný podnik a to znamená, že Brychtovi zde pracují i žijí, o vše se sami starají. Dozvídám se, že mezi světovými válkami bylo v neděli v zahradní restauraci pravidelně obsazeno sto stolů (!) a ti, na které se nedostalo místo, se mohli občerstvit vestoje u stánků s pivem a uzeninami. Ani nemusím zavírat oči a všechno přede mnou ožívá. Pan Brychta se už stal zdejším patriotem, o Šárce toho ví hodně a ani není divu, že k ní přilnul. Elektřina byla do údolí zavedena teprve v roce 1977 a telefon až o jedenáct let později! „V zimě je tu klidněji. Když napadne sníh, tak leží dva až tři týdny, déle to netrvá,“ poznamenává Miroslav Brychta. „Kopeček k parkovišti u McDonalda, kde nechávám auto, je prudký a často zledovatělý, tak musím na auto nazout řetězy. Jako na horách. A pak ho hravě vyjedu. Když je sněhu příliš a nedá se vyjet, prostě změním plány a počkám, až cestu protáhnou.“

VZPOMÍNKA NA DIVADLO
Loučím se s panem Brychtou, nechávám za sebou Dívčí skok, o který se občas pokoušejí horolezci (ti, co se spokojí s obtížností III-V), za chvíli míjím někdejší Čertův mlýn se základy snad ze sedmnáctého století. Na pozemku č. 308, jenž k usedlosti patřil, vzniklo před první světovou válkou ojedinělé přírodní jeviště, na němž Národní divadlo hrálo Prodanou nevěstu, ale také Večer tříkrálový Williama Shakespeara. Prodávalo se téměř deset tisíc vstupenek k sezení, stání, ale i do lóží. Musela to být fascinující podívaná. Dnes po ní zbyly jen archívní fotografie a dřevěné chodníky vedoucí do stráně, kde se amfiteátr provozoval. V rezervaci by něco takového nebylo pochopitelně možné, pohyb mimo hlavní cesty je zakázán. Člověk nemůže mít všechno a musí si vybrat, co je důležitější. Tady rozumně dostala přednost příroda. U Čertova mlýna se cesta krapet zvedá a vzápětí se sklání a poštovní dodávka se na umydleném povrchu několikrát spouští neúspěšně dolů, než konečně nabere tu správnou rychlost a terén překoná. Vycházíme ze šerého Šáreckého údolí na slunce a mráz viditelně polevuje …

(podle čas. Reflex, autor: P. Volf)

Martin ©alek
tiskový mluvčí
msalek{zavináč}praha6{tečka}cz
tel.  220 189 957

Divoká Šárka

Tato romantická oblast v Praze 6, jejíž rozmanité přírodní spektrum je domovem různých druhů flóry a fauny, se jako první pražská lokalita stala chráněným přírodním útvarem, přesně 26. listopadu 1964. Přírodní rezervací bylo toto území o rozloze 25,34 hektaru prohlášeno proto, že představuje velmi zachovalý krajinný celek, cenný z hlediska geologického, botanického, zoologického i archeologického.

náhled souboru
[ JPG • 42kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

1

náhled souboru
[ JPG • 71kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

2

náhled souboru
[ JPG • 41kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

3

náhled souboru
[ JPG • 85kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

4

náhled souboru
[ JPG • 81kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

5

náhled souboru
[ JPG • 65kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

6

náhled souboru
[ JPG • 61kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

7

náhled souboru
[ JPG • 89kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

8

náhled souboru
[ JPG • 71kB • 500×375 (8bit 3ch) ]

9



--- konec tisknuté stránky www.praha6.eu/aktuality/sarecke-udoli-vydalo-ztracenou-studanku-2005-03-23 ---

Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, Praha 6, PSČ 160 52

Kontakty

Ústředna: 220 189 111
Bezplatná infolinka: 800 800 001
Fax: 220 189 111
Email: podatelna{zavináč}praha6{tečka}cz
Datová schránka: bmzbv7c
Web: www.praha6.cz